Americký kouč Frans Johansson prohlašuje, že dnešek je pravděpodobně nejpomalejším dnem, který ode dneška zažijeme. Chce tím říct, že svět kolem nás se neustále mění a množství těchto změn roste. Dostáváme do rukou nové nástroje, které nám umožní dělat věci, které bychom ještě nedávno nezvládli. Třeba udržet si přehled o všech informacích o stavbě? Na první pohled se to zdá nemožné. Ale díky digitalizaci a metodě BIM to můžeme zvládnout. Znamená to ale, že věci kolem nás, i náš dosavadní způsob práce, se změní. Stranou digitalizace nemůže stát ani veřejná správa. Její probíhající proměna se nese především ve znamení zásad 3E (z angl. Effectiveness, Efficiency, Economy), tedy činnosti konat účelně, efektivně a hospodárně. Digitální technologie napomáhají činnosti zjednodušit, zrychlit a optimalizovat, a proto se začínají využívat ve všech oblastech ekonomiky a průmyslu.
Dokonce i doposud jeden z nejméně digitalizovaných sektorů, stavebnictví, prochází proměnou, jejíž součástí je postup, který pozitivně mění pohled na výstavbu a činnosti s ní související. Tento postup je označován jako metoda BIM.
Při využívání metody BIM se vytváří souhrnná otevřená databáze strukturovaných informací ve formě tzv. Informačního modelu stavby (IMS). Ten v sobě propojuje nejen grafické a negrafické informace o stavbě, ale obsahuje také digitální i elektronické (např. PDF) dokumenty, záznamy komunikace, a především záznamy průběhu a výsledků digitalizovaných procesů. IMS vzniká již na úplném počátku, dávno před začátkem projekčních prací. Existuje (a rozšiřuje se) po celou dobu životního cyklu stavby, od prvního záměru, přes přípravu, projektování, samotnou stavbu, až po správu a užívání budovy včetně demolice na konci její životnosti.
Právě v IMS se tak scházejí všechny důležité informace o stavbě. Nyní si ale musíme položit zásadní otázku – jaké informace jsou opravdu důležité a potřebujeme je v modelu? Na první pohled je odpověď snadná – přece všechny! A s tímto přístupem jsme se u sebe skutečně zejména v začátcích využívání metody BIM setkávali poměrně často. Součástí Informačního modelu stavby (IMS) je také tak zvaný Digitální model stavby (DiMS), tedy geoprostorové zobrazení stavby, které ovšem kromě grafické podoby nese také tak zvané negrafické informace. DiMS by měl v každém okamžiku co nejpřesněji odpovídat skutečné podobě stavby ve fyzickém světě. Právě okouzlení digitálním modelem stavby vedlo mnohdy k požadavkům mít model co nejpodrobnější. Prostě mít k dispozici všechny informace, které jdou. Záhy se ale ukázalo, že tento přístup vede pouze k tomu, že projekt se nesmírně prodraží, a co hůře, výsledný model je vlastně dlouhodobě nepoužitelný.
Platí totiž, že vložení každé informace něco stojí (projektantův čas, a tím i zadavatelovy peníze). Takže vytvořit DiMS zobrazující celou stavbu do všech nejmenších detailů včetně všech rozvodů elektřiny či drobných zařizovacích předmětů samozřejmě nějakou dobu projektantovi trvá, a vytvoření projektu (modelu) tak prodražuje. Navíc u takto detailního modelu nastává další zádrhel – není prakticky možné ho udržovat aktuální. Jen málokdy se podaří, že třeba dráty rozvodů elektřiny jsou taženy tak, jak je uvedeno v projektu. Zpětně ale zanést do modelu jejich skutečnou polohu je téměř nemožné.
Stejně tak požadavek mít v modelu všechny zásobníky na toaletní papír včetně jejich naplnění vypadá na první pohled zajímavě, ale je skutečně v něčích silách pravidelně do modelu zanášet naplnění zásobníků? Určitě není. V konečném důsledku se pak model natolik vzdálí od reality stavby, že jej nebude možné využívat jako zdroj informací. A to je samozřejmě špatně.
Jedním z nezbytných aspektů úspěšného (a tedy efektivního) využívání metody BIM je tedy správné určení rozsahu požadovaných informací v závislosti na tom, jaké cíle má BIM vlastně plnit. Potřebujete mít model v takové podrobnosti, aby z něj bylo možné vygenerovat 2D dokumentaci pro stavební povolení? Případně chcete později využít IMS pro přenesení informací do nějakého CAFM systému pro provoz, správu a údržbu budovy? Pak bude zřejmě vhodné přizvat hned v úvodní fázi k projektu také facility manažera, který bude schopen definovat rozsah informací potřebných pro jeho práci v budoucnu – v tu chvíli bude třeba do modelu přidat například i plochy rámů a zasklení a celou řadu dalších informací. A takto můžeme postupovat dále. Přitom samozřejmě platí, že neexistuje jedno univerzální řešení. To, co u malého stavebníka nedává žádný smysl, může být důležité pro velkou správcovskou firmu, která udržuje desítky či stovky staveb po celém světě. Pro ni může dávat smysl zanést některé předměty do modelu za cenu vyšší pracnosti na začátku, protože jí to přinese vyšší efektivitu při následné správě (bude moci jednoduše vidět, ve kterých stavbách napříč portfoliem je ten který předmět použit).
Využívání metody BIM stojí na principech definovaných úrovní informačních potřeb. Ta vychází z ČSN EN 17412-1 a kontextu pro specifikování požadavků. Specifikaci přitom určuje účel užití, aktér (účastník procesu), milník a zatřídění podle klasifikace. Požadavky jsou na geometrické informace, alfanumerické informace, dokumenty a strukturu a umístění modelu. A na tomto principu je vytvořen také tzv. Datový standard staveb (DSS), který společně s mezinárodním klasifikačním systémem CCI tvoří společný digitální jazyk pro české stavby. Právě klasifikační systém CCI bude úzce propojen s DSS tak, aby klasifikace a identifikace obsažená v klasifikačním systému tvořila jasný celek s DSS. Je to Datový standard staveb, který určuje strukturu a obsah informací informačního modelu stavby a umožňuje vzájemné předávání dat mezi stavebními obory včetně jejich softwarových nástrojů. Určit potřebný rozsah informací, které má model obsahovat, pomáhají tak zvané datové šablony.
Zásadní přitom je, že DSS se v budoucnu stane integrální součástí digitálních nástrojů pro projektování (i pro další stavařské profese). Většina informací bude pak do modelu doplňována automaticky – například projektant do modelu vloží okno. To už v sobě nese potřebnou šablonu negrafických informací, které pocházejí z knihovny prvků projektanta nebo z databáze výrobce, a současně třeba i klasifikaci. Na základě požadavků investora tak projektant doplní jen několik málo specifických informací. Nejde ale o žádné informace navíc, jen jsou nyní ve strukturované podobě. Díky tomu je bude moci bez problémů použít kterákoli další stavařská profese, která bude s modelem pracovat později – a je jedno, jestli to bude rozpočtář či facility manažer. Nikdo z nich nebude muset zadávat informace znovu ani je složitě dohledávat. Využije ty, které byly již jednou zadány.
A ještě jedna důležitá věc – skutečnost, že máme k dispozici všechny relevantní informace o stavbě ve strukturované podobě, znamená, že jsme schopni v nich také vyhledávat. Informaci, kterou byste dříve hledali jen velmi těžko v šanonech, poznámkách, e-mailech či dokonce messengeru, získáte, když párkrát kliknete myší, a navíc se zárukou, že je platná a aktuální. To znamená, že metoda BIM dává všem do ruky poměrně mocný a smysluplně využitelný nástroj – mohou rozhodovat na základě informací a faktů, nikoli jen odhadů. A to může někdy ušetřit opravdu dost peněz.
Zejména pro pracovníky veřejné správy, ale i pro mnoho dalších, je důležité, aby využívání metody BIM odpovídalo požadavkům technických norem. Z tohoto pohledu je nejdůležitější zejména norma, přesněji soubor norem, ČSN EN ISO 19650 (zakoupit ji můžete na e-shopu České agentury pro standardizaci). Ten se týká především procesů projektů spojených s výstavbou, které je potřeba pro digitální prostředí uzpůsobit. Využívání digitálních dat a postupů může výrazně zefektivnit řízení projektů, a proto bychom o něj měli usilovat.
U stavebních projektů platí premisa, že každý projekt je jedinečný, nicméně společný způsob spolupráce je i tak možný. Zejména z tohoto důvodu se jednotlivé části ČSN EN ISO 19650 zaměřují na různé etapy stavebního projektu, navrhují a popisují způsoby předávání informací. Normy ze souboru ČSN EN ISO 19650 popisují procesy a zacházení s daty. Mohou tak být vodítkem pro upřesnění postupů tak, aby vytvářená data metodou BIM splňovala očekávání těch, kteří jejich vytvoření zadali.
Základem pro implementaci postupů podle souboru technických norem ČSN EN ISO 19650 je tzv. správa informací. Tou rozumíme vytváření informací, jejich shromažďovaní, uchovávání, třídění a další zpracování. V praxi se často objevuje situace, kdy při zadávání požadavků nejsou mezi účastníky projektu jasně specifikována všechna pravidla a potřebné informace, které si jednotliví účastníci mezi sebou předávají. To v případě strojového zpracování informací může vést až k chybným výstupům.
Praxe předávání digitálních dat není v případě metody BIM zatím dostatečně dlouhá a při rychlém vývoji používaných softwarových nástrojů se rychle mění i možnosti zpracování těchto dat. Proto je nutné, aby jednotliví aktéři své požadavky zcela jasně definovali a také stanovili postup, jakým budou data předávána a kontrolována. Pokud budou ale tato pravidla dodržována, je možné předejít nesouladu mezi požadavky a získanými výstupy.
Principy souboru norem ČSN EN ISO 19650 ale nelze pojímat jako konkrétní návody, jedná se o normy přebírané z mezinárodních systémů, a proto jsou jen soupisem základních principů a pravidel. Konkrétní implementace a použití, nastavení vlastních procesů, dokumentů a formulářů je až na uživateli nebo je předmětem dalšího upřesnění na národní úrovni. Pro potřeby sjednocování postupů podle ČSN EN ISO 19650 je také potřeba si osvojit zobecněná pojmenování zúčastněných stran a jejich zapojení na různých úrovních týmové spolupráce.
| Typy aktérů (účastníků projektu) | ||
|---|---|---|
| A | pověřující strana | Organizace, která celý projekt vede a vzniká na základě jejího požadavku. U projektu je to obvykle klient, který může být také vlastníkem výsledné stavby. |
| B | vedoucí pověřená strana | Osoba nebo organizace, která je smluvním partnerem pověřující strany a odpovídá za koordinaci výměny informací mezi týmy nebo mezi realizačním týmem a pověřující stranou. |
| C | pověřená strana | Každý, kdo generuje projektové informace – například projektant, dodavatel, subdodavatel, konzultant a podobně. |
Další důležitou podmínkou pro pochopení souboru norem je stanovení požadavků na informace. Definování potřebných informací je otázkou celého projektového týmu, který je do projektu zahrnut. Bez ohledu na různorodost a počet aktérů, kteří požadavky na informace vytvářejí, by se nemělo především zapomínat na roli facility manažera, který by měl stát u zrodu požadavků na informace z pohledu budoucího provozu a správy budov. Pro pochopení vztahů mezi požadavky na informace (IR) a požadavky na výměnu informací (EIR) viz následující obrázek.
Při vytváření požadavků na informace je nutné brát v úvahu požadavky na informace, které si organizace stanovuje v rámci organizace jako celku. Takové požadavky se označují podle ČSN EN ISO 19650 jako požadavky organizace na informace (OIR). Aby byl uveden konkrétní požadavek, jedná se například o získání informací o koncových zařízení TZB, možnostech jejich výměny při provozu a poruše. Tyto informace přispívají do požadavků na projektové informace (PIR), kdy je třeba získat potřebné záruční doby a kontakty na dodavatele koncových zařízení TZB. OIR však zároveň přispívají do požadavků na informace o konkrétním aktivu (AIR), kde se jedná například o informace od výrobce koncových zařízení o podmínkách a dobách záruk.
Všechny tyto požadavky se v rámci výběrového řízení musí promítnout do požadavků na výměnu informací (EIR), které jsou součástí přílohy smluvní dokumentace (BIM protokolu) pro zhotovení projektové dokumentace stavby (aktiva). Na základě těchto předem stanovených požadavků dodavatel připraví a specifikuje v rámci projektového informačního modelu (PIM) položky pro záruční doby a kontakty na dodavatele koncových zařízení TZB. Při ukončování projektu je PIM dodavatelem modelu zúžen na základě specifikovaných požadavků v AIR na informační model aktiva (AIM), ve kterém jsou již uvedeny strukturované údaje o zárukách koncových zařízení TZB. Tyto strukturované informace mohou být následně přeneseny do CAFM nebo jiných evidenčních systémů pro potřebu provozu, správy a údržby budov.
Vyvstává však otázka, jak PIM a AIM souvisí v rámci současné české BIM praxe s užívanými pojmy IMS a DiMS? Zjednodušeně řečeno je PIM takový model, který je podle ČSN EN ISO 19650 výstupem dodací fáze projektu a z výše uvedeného pohledu zahrnuje informační model stavby (IMS) a jeho dílčí digitální modely (DiMS). AIM pak představuje informační model v provozní fázi v rámci managementu informací životního cyklu projektu.
Vzhledem k tomu, že ČSN EN ISO 19650 popisuje především procesy v rámci projektů realizovaných metodou BIM, je podle normy nutné v rámci projektu určit jednoznačné metodiky a postupy při tvorbě informací. Díky nim se stanoví pravidla pro spolupráci v rámci tzv. Společného datového prostředí (CDE). CDE je předem smluveným „prostorem“, kde se nachází platné informace a díky dopředu stanoveným pravidlům je určen způsob jejich ukládání včetně využívání informací. V rámci CDE se zároveň uchovává historie jednotlivých aktivit. Informace by měly být vytvářeny v souladu s postupem určeným v projektu tak, aby byla zajištěna úspěšná výměna s jinými aktéry. Účastníci totiž mohou používat různé technologie, a proto je kladen důraz na využití, pokud možno, otevřených datových formátů (viz ČSN EN ISO 19650-1, článek 6.1 a ČSN EN ISO 19650-2, článek 5.1.6). Rozdíl mezi CDE a jinými sdílenými úložišti, která jsou dnes známá a používaná, je především ve stanovení postupů.
Díky CDE tak bude dokumentován nejen způsob vzniku informací, kdy bude uveden jejich zdroj a dána odpovědnost za jejich správnost a dostupnost, ale během prací bude lépe dostupný aktuálně platný stav informací, které lze využít pro rozhodování. Díky specifikaci rolí v rámci projektu a jejich odpovědností se urychlí doplňování chybějících a opravy neúplných či nesprávných informací.
