Potřeba klasifikace není ničím nová, používáme ji ve svém každodenním životě téměř neustále. Má to ale jeden nepříjemný zádrhel, každý z nás si vytváří nebo utváří klasifikační systém podle svého. A totéž platí i pro stavebnictví, dnes již téměř velké množství informací o stavbě vzniká digitálně. Jenže ve struktuře a charakteru pro každou stavařskou profesi, každou organizaci, každý softwarový nástroj nebo typ aktéra, odlišně. Je tak poměrně obtížné tyto digitální informace sdílet napříč životním cyklem a všemi stavařskými profesemi, a stejně tak je nelze využít ke strojovému zpracování. Nemáme totiž zaručeno, že různé stroje budou stejné informace interpretovat stejně. Jenže to je přesně to, co potřebujeme – informace musí být strukturované a opakovatelné tak, aby je bylo možné strojově opakovaně zpracovávat a vzájemně sdílet napříč různými nástroji i platformami.
Aby se lidé dorozuměli v reálném životě, potřebují mluvit stejným jazykem. Během stavby to platí velmi podobně. Proto se potřebujeme shodnout na společném digitálním jazyku (CDL). Důležitou komponentou tohoto společného digitálního jazyka je klasifikační systém. CDL se skládá ze tří základních komponent a zajistí, že budeme stejné věci rozpoznávat, rozlišovat a chápat stejně. Aby z něj bylo možné vytvořit národní nebo dokonce mezinárodní společný digitální jazyk, musí splnit několik základních podmínek. Především je nutné, aby byl založen na datovém slovníku, který vychází z mezinárodních technických norem EN 23386 a EN 23387. Tím zajistíme, že bude složen z přesných a jednoznačných definic všech stavebních objektů a jejich datových šablon i vlastností. Tyto vlastnosti musí být sestavovány nebo určovány na základě principu LOIN (Level Of Information Need). Ten je popsaný v sérii standardů EN 17412. Tyto normy třídí jednotlivé vlastnosti i samotné datové šablony podle jednotlivých aktérů, kteří určité informace požadují a dodávají, podle důvodu, k jakému informace jsou potřeba a také pro určitý milník, kdy jsou potřeba. Datový slovník nesmí být jen vršením definic bez určení – kdo, proč a kdy tyto informace požaduje. S pomocí klasifikačního systému lze v datovém slovníku organizovat tisíce rozličných datových šablon. Jen tak, může slovník přehledně pokrýt skutečné potřeby všech aktérů během celého životního cyklu všech rozlišných druhů staveb.
CLD musí současně být založen na otevřených formátech, které usnadňují vzájemnou interoperabilitu. V případě stavebnictví je to zejména formát IFC, vycházející z normy ISO 16 379. Nejde ale zdaleka jen o něj, týká se to například i formátu pro přenos EPD, požadavků na informace, pro rozpočty, a mnoha dalších.
Klasifikační systém nám umožňuje propojit strojové porozumění stavebním objektům s jejich lidským vnímáním. Je tak důležitým rozhraním mezi strojově čitelnými daty a informacemi, se kterými může pracovat člověk. Navíc nám dává možnost informace seskupovat, filtrovat a selektivně pracovat jen s jejich potřebnou podmnožinou. Právě jen složením těchto tří základních komponent (datový slovník, otevřené formáty a jednotný klasifikační systém) podle mezinárodních standardů může vzniknout skutečně společný digitální jazyk (CDL) s jehož pomocí mohou být informace dlouhodobě udržovány, sdíleny a přenášeny různými softwarovými nástroji, různých stavařských profesí (aktérů) během celého životního cyklu stavby. Využití společného mezinárodního klasifikačním systému, jakým je CCI, navíc rozbíjí lokální limity spolupráce ve stavebním sektoru.
Tradiční klasifikační systémy, které používáme ve stavebnictví, jsou již mnoho let zažité. Proč je tedy měnit? Digitalizace ale výrazně mění náš dosavadní způsob práce, a proto potřebujeme klasifikační systém odpovídající potřebám digitálního věku. Stávající klasifikační systémy mají obvykle velmi košatou stromovou strukturu – roztřídění do jednotlivých tříd je velmi detailní a mnoho tříd má ještě další podtřídy. To bohužel v mnoha případech vede k tomu, že konkrétní klasifikace je závislá na tom, kdo třídění provádí. Různí aktéři, v různých fázích životního cyklu stavby totiž jednu konkrétní věc často zatřídí odlišně. Vzniká nám tak celá řada pohledů, což s sebou ovšem nese poměrně zásadní překážku strojového zpracování informací i při jejich sdílení napříč stavařskými profesemi a životním cyklem stavby. Řešení tohoto rozporu je v tradičních klasifikačních systémech jen velmi obtížné, v rámci stromové struktury můžeme využít vždy jen jednu, a právě jednu, vlastnost, podle které určujeme třídu a podtřídy. Tyto vlastnosti nelze dále kombinovat.
Nástup informačních technologií před námi otevírá ale úplně jiné možnosti. Najednou máme i v prostředí běžné firmy k dispozici poměrně velký výpočetní výkon, stejně jako kapacity pro ukládání a přenos dat. To nám umožňuje vytvořit velmi intuitivní grafická uživatelská rozhraní. Díky tomu lze kombinovat jednotlivé vlastnosti či pohledy na ně. Znamená to, že moderní klasifikační systém digitálního věku může pro klasifikaci ponechat pouze jen relativně subtilní základ. Jinak řečeno, využít takovou podrobnost zatřídění, aby se na ní shodli všechny stavařské profese během celého životního cyklu. Zkrátka, aby kdokoli daný objekt zatřídil stejně. Tím získáváme pevnou, stabilní hodnotu. S její pomocí pak můžeme propojit další strukturované informace vznikající postupně v průběhu životního cyklu stavby.
Díky možnostem informačních technologií můžeme následně kombinovat téměř libovolné množství definovaných vlastností. Ty jsou pak podle principu LOIN (Level Of Information Needed) uloženy v datových šablonách. Každý z aktérů tak může využít té vlastnosti/pohledu, který odpovídá jeho potřebám. Přitom ale klasifikace podle CCI zajišťuje, že existuje jeden konkrétní kód propojující různé pohledy, který umožňuje i využití při strojovém zpracování informací.
